Deset let Tady a teď

Název: Deset let Tady a teď
Autor: Saša Uhlová
Zdroj: denikreferendum.cz
Datum vydání: 31.7.2014

Tíživé situaci rodin v sociálním vyloučení se věnuje obecně prospěšná společnost Tady a teď v Plzni. Letos slaví desetileté výročí. Drobná práce přináší výsledky.

Terezo, půjčíš mi kolo? A můžu jet na tábor? Ne počkej, já si ho chci půjčit a na tábor taky chci, kdy bude? On bude tábor? My chceme jet na tábor! Z chumlu dětí, které se seběhly kolem čtyřiadvacetileté Terezy Dvořákové, se ozývá pořád dokola totéž. Všechny děti by se rády projely na kole a hlavně chtějí jet všechny na tábor. Proto sem ale Tereza nepřišla. Obklopená dětmi stojí na Place, což je místní název velkého dvora a přilehlých domů, a trpělivě vysvětluje, že na kole je nechá projet za chvíli a že přihlášky na tábor se budou vybavovat až příští týden.
Tereza pracuje v obecně prospěšné společnosti Tady a teď, která existuje v Plzni už deset let, a zabývá se pomocí sociálně vyloučeným rodinám a jednotlivcům. Dnes přišla do terénu proto, aby navštívila několik rodin a probrala s nimi různé záležitosti.

Ve třetím patře neudržovaného domu je světlý, čistý byt, ve kterém bydlí početná rodina. Otec je v zaměstnání, což nevadí, papírování beztak vyřizuje matka. Ženy v domácnostech mají po všech stránkách lepší přehled, starají se nejen o děti, ale také drží kasu, a to i v případě, že muž vydělává. Jsou to ony, s kým většinou terénní sociální pracovníci vedou jednání o všem, co se rodiny týká.

V rodině, ke které Tereza přišla, jde o nástup jedné z dcer na střední školu. Tady a teď proplácí středoškolákům tramvajenku, aby mohli dojíždět do školy. Přispívají také na pomůcky, které jsou pro rodiny často příliš nákladné. Tereza vysvětluje matce princip, podle kterého bude dceři proplácet celou částku, pokud nebude mít příliš mnoho zameškaných hodin, čím bude zameškaných hodin více, tím menší podíl proplatí. Po chvíli přejde řeč na další témata, žena vypráví, že by se chtěla odstěhovat. Nájem se službami a energiemi v bytě činí patnáct tisíc. Záchod mají na chodbě. Do domu chodí feťáci. Petlici, kterou si dali na dveře záchodu, jim zase někdo urval.

V bytě je příjemně, ale chodba je nehostinná, špinavá, okna jsou vyvrácená. Během rozhovoru na dveře ťukají děti, které se doslechly, že Tereza přišla a všechny se vrací k ústřední otázce dne: jak to bude s táborem? Všichni chtějí jet, ale pro všechny nebude místo. V Tady a teď mají systém, podle kterého děti vybírají. Je to trochu za odměnu, což znamená, že na tábor jezdí děti, které spolupracují s Tady a teď v rámci jiných služeb a programů, a také přihlížejí k tomu, zda děti už nebyly na nějakém jiném táboře. Chtějí brát hlavně děti, které se jinak z Plzně přes léto nedostanou.

SPOLEČNOST TADY A TEĎ, o. p. s. slavila letos deset let. Založila ji dnes čtyřiatřicetiletá Michaela Hirtová poté, co v sociálně vyloučených lokalitách v Plzni prováděla dlouhodobý terénní výzkum. Uvědomila si při tom, že by ráda dělala víc než jen výzkum, že je zde mnohem více práce. Tehdy byly v Plzni vyhlášené například ulice Jateční, nebo Resslova. Město Plzeň se snažilo sociálně slabé Romy vystěhovat a rozptýlit, nicméně se podařilo řadě z nich poskytnout nový byt na třetí špatné adrese – „na Place“. Část vystěhovaných romských rodin skončila pro změnu v ubytovnách.

Tady a teď se nespecializuje „jen na Romy“, poskytuje služby všem sociálně vyloučeným bez rozdílu etnicity, i když Romové převažují. Úvazků mají v organizaci třináct, některé jsou jen částečné. Velká část činnosti je založená na práci dobrovolníků, kteří doučují děti, nebo dělají takzvaný „mentoring“, což je program pro mladé lidi, jež končí základní školu a budou se rozhodovat, co dál. Mentor je člověk, který s mladým člověkem tráví volný čas, posiluje jeho schopnosti a povídá si s ním o jeho budoucnosti a možnostech. Výsledkem může být třeba vhodný výběr střední školy tak, aby její zaměření mladému člověku vyhovovalo. Dobrovolníků mají v Tady a teď v současné době asi sedmdesát, většina z nich doučuje. Dětí se zájmem o doučování je zhruba dvojnásobek. Sociální pracovníci se snaží vybírat děti, které doučování nejvíce potřebují, přibírají však i pár takových, které mají známky průměrné a s pomocí mohou dosáhnout výborných výsledků.

Placení zaměstnanci koordinují dobrovolníky a pracují jako terénní sociální pracovnici. S klienty řeší velkou škálu problémů od dluhů, kterých mají často hodně, až po starosti, které mají s odrůstajícími dětmi. Vztah je založený na důvěře a respektu a cílem má být to, aby rodiny už podobnou péči nepotřebovaly. Aby děti získaly s pomocí školy, dobrovolníků, ale i rodičů vzdělání, které jim pomůže orientovat se ve světě, kde je tak snadné se zadlužit nebo se dostat do problémů.

V dalším bytě se Tereza, která má v Tady a teď na starosti Dámský klub a koordinaci dobrovolníků, probírá s mladou ženou možnosti rekvalifikace. Dívka chodila na střední školu, osm měsíců před koncem se na to vykašlala a teď je už rok na úřadě práce. Přemýšlí, čím by vlastně chtěla být, ale pozornost od hledání zaměstnání a možné rekvalifikace jí ubíhá ke klukovi, se kterým chodí. Vztahy, které dívky navazují, a které někdy vyústí v brzké těhotenství, často překazí slibně nastartovanou kariéru. Přesto mají teréňáci z Tady a teď naději, že jejich působení zanechá stopy. Podle zakladatelky Michaely Hirtové jsou sice největším hmatatelným úspěchem výuční listy klientů, které by patrně bez pomoci získat nedokázali, nicméně každý rok ve škole navíc se počítá: „to, že je pro řadu našich klientů normální po základce jít na střední školu, považujeme také za úspěch,“ vysvětluje. Matka nerozhodné dívky Tereze zase ukazuje, kolik už dokázala splatit z ohromného dluhu na nájemném a probírají nástup malého děvčátka do první třídy.

Den ubíhá v návštěvách domácností. Tereza navštíví také chlapce, který nebydlí na Place. Služby nejsou totiž určené pouze obyvatelům, kteří bydlí na této špatné adrese. Než odejde z Placu, musí nechat povozit hordu dětí na svém kole, některé to zvládají bravurně samy, jiné vozí a vysvětluje jim, jak se šlape.

Hoch, za kterým přišla, jde po prázdninách do třetí třídy. Společně probírají, jak bude navazovat doučování příští rok. A protože doučované děti si stanovují cíle, ptá se ho Tereza, jestli se mu podařilo ho splnit. Cíl byl zlepšení v češtině a chlapec má na vysvědčení čtyřku, nedá se tedy říct, že by ho naplnil. Když ale ukazuje, jak umí číst a psát, čte plynně a s porozuměním a píše čitelně, téměř krasopisně, a tak má Tereza za co ho pochválit. Chlapec ji také prosí, jestli by se nemohl učit mimo domov. Doma nemá na učení klid a tak by rád docházel do Placky, aby se mohl lépe soustředit. Jeho matka stojí vedle něj a přikyvuje, že jeho přání rozumí, protože u nich doma opravdu klid není.

Podle další terénní sociální pracovnice Hany Moravcové (25 let) , není problém dostat děti na střední školu. Kromě gymnázií přijímají střední školy bez zkoušek, a když to nevyjde v prvním kole, vezmou je v druhém. Těžší je děti na škole udržet a jako největší problém vnímá následné zaměstnání. Mladí lidé, kteří se na rozdíl od svých vrstevníků několik let snažili získat potřebné vzdělání, očekávají, že se jejich snažení zúročí. Chtěli by mít práci, která bude lepší, než mají ostatní v jejich okolí, čekají, že budou mít lepší platy. To se ne vždy podaří. A když zaměstnání není, mohou se ještě rekvalifikovat, jenže pak se ocitnou v lavici s těmi, kteří žádnou střední školu nestudovali a místo toho si ty roky užívali.

Světlým bodem v beznaději je zaměstnankyně pracovní agentury, která na rozdíl od svých kolegů neodkládá žádosti romských žadatelů rovnou, ale naopak se snaží najít jim práci. Zpočátku nárazovou, když se osvědčí, hledá trvalé zaměstnání. S terénními pracovníky z Tady a teď spolupracuje a společně se jim podařilo několika lidem nalézt zaměstnání.

Odpoledne se spustí silný liják, právě před tím, než má začít hromadné doučování v Placce, prostorách Tady a teď. Kromě individuálního doučování, při kterém dobrovolníci chodí do rodin, mohou během prázdnin děti jednou týdně přijít do Placky, kde se s nimi učí několik dospělých. Doučující trochu pochybují, že děti v tak silném dešti dorazí. Navzdory počasí přibíhá dětí tolik, že se musí rozdělit do obou místností, aby měly na vyučování aspoň trochu klid.

Velký zájem je prý daný zejména tím, že se děti přes léto více nudí a doučování jim poskytne potřebné rozptýlení a soustředěný zájem dospělých. Jsou i děti, které lační po vzdělání, chodí si půjčovat do knihovničky encyklopedie, čtou si, ale těch je menšina. Většině dětí doučování poskytuje zejména oporu v dospělém, který se zajímá o jejich školní úspěchy a je schopný je docenit. Tak to aspoň vysvětluje Hana Moravcová na základě svých zkušeností.

Následující hodinu sedí děti okolo stolů a dospělí s nimi probírají školní látku. Opisují texty, píší diktáty, počítají, dojde i na angličtinu. Žena ve středních letech na rohu stolu bravurně zvládá dva neposedné chlapce. Když jejich pozornost po dvaceti minutách poleví, přejde na jiný předmět. Vysvětluje srozumitelně, chlapce to zjevně baví. Po hodině vyučování si společně čtou. Podle Michaely Hirtové je nejhorší překážkou lhostejnost okolí a neochota pochopit, že jsou lidé, kteří žijí jinak. I proto plánuje zapojit do aktivit Tady a teď i sousedy z blízkého okolí z řad majority, aby se lépe poznali. Tím by se od individuální sociální práce nasměrovala organizace k práci s komunitou.

Prolamování bariér se daří i díky doučování, byť se nejedná o přímé sousedy. Ptám se zdatné dobrovolnice, co ji vedlo k tomu, že doučuje romské děti: „Jsem povoláním středoškolská učitelka a dověděla jsem se o možnosti doučovat, když byli z Tady a teď u nás na gymnáziu dělat přednášky.“ A proč to dělá? Proč poté, co odučí ve škole, jde ještě dobrovolnicky učit do rodin? „Baví mě to. Dává to mému životu smysl,“ odpovídá s úsměvem.

Odkaz na článek: http://denikreferendum.cz/clanek/18479-deset-let-tady-a-ted