O dobrovolnictví

Část aktivit realizuje SPOLEČNOST TADY A TEĎ s pomocí dobrovolníků. Dobrovolníci svojí činností nejen pomáhají konkrétním klientům, ale současně přispívají k rozvoji občanské společnosti. Každý rok s TaT spolupracuje 70 dobrovolníků. Jsou to nejčastěji studenti Západočeské univerzity a plzeňských gymnázií.

Každý student ZČU si může zapsat předmět KPG/AVO, na jehož realizaci se organizace podílí. Tento předmět je možno absolvovat opakovaně, tedy i po celou dobu studia.

Dále je pak možné v rámci dobrovolnických programů TaT plnit povinnou praxi pro obor Sociální práce a pro studenty certifikátového studia Speciální pedagogika. Student vykonává praxi v programech Individuální doučování, Mentoring či Volnočasové aktivity.

Právě proto, že jsou naše programy koncipované na dlouhodobou spolupráci, preferujeme studenty, kteří chtějí s TaT spolupracovat alespoň dva semestry.

Jak se stát dobrovolníkem

Na počátku spolupráce musí být aktivní zájemce o dobrovolnictví. Má-li někdo zájem stát se dobrovolníkem nebo získat bližší informace, může napsat na adresu info@tadyated.org nebo kontaktovat kteréhokoliv pracovníka na jeho email, který je vždy uveden v sekci „lidé v organizaci“.  Co nejdříve se mu ozve některý z pracovníků organizace a domluví si společně osobní schůzku. Zájemce projde krátkým proškolením a vybere si z nabízených aktivit. Na závěr si po dohodě s pracovníkem organizace vybere nejvhodnějšího klienta a může začít. Každý dobrovolník může počítat s tím, že ho bude „jeho“ pracovník organizace průběžně podporovat a na první schůzku s klientem půjde samozřejmě s ním.

Příběhy dobrovolníků

Moje doučování v rodině mého klienta bylo docela pohodové. Myslím, že jsem si od nich odnesla mnoho zkušeností a zážitků. Je to rodina jako každá jiná. Až na barvu pleti bych neviděla žádný rozdíl. Pepa je slušný chlapec, kterému se dostává péče a lásky od babičky i maminky. Bohužel, musím konstatovat, že mu chybí mužská ruka, které by ho trochu zkrotila a Pepa by nebyl tak umíněný. Mám občas pocit, že se vše točí kolem něho a jeho blízcí mu nedokážou říci ne.

Na doučování se Pepa vždy dostavil v dobu, kterou jsme si určili a většinou se mnou spolupracoval. Dělá mu problémy výslovnost, a proto by bylo vhodné zajít na logopedii, na které dosud ještě nebyli. Tento handicap mu brání v českém jazyce a obzvláště ve čtení a psaní. Píše to tak, jak slyší. Dělá díky tomu zbytečné chyby.

Matematika a prvouka ho baví a myslím, že je na dobré úrovni. Pepa je celkem upovídaný, ale musí mít ,,svůj den“. Někdy se stává, že je pomalejší a přemýšlivější. To se stává zřídka. Spolupráce s ním byla příjemná a neměli jsem spolu problémy.

Při doučování jsem byla příjemně překvapena jeho babičkou, která mi vždy připravila něco k pohoštění a občas jsme prohodily pár slov. Matka je velmi vytížená, doma jsem ji zastihla zřídka.

Myslím si, že by pro Pepu bylo vhodné doučování i do budoucna, jelikož vázne v českém jazyce.

Jana L, praktikantka - studentka speciální pedagogiky
Proč jsem se stala dobrovolnicí? Především to bylo z důvodu, že jako studentku antropologie mě zaujala možnost konečně vstoupit do terénu, o němž jsem na mnoha přednáškách slyšela. Naskytla se příležitost, tak jsem si řekla, že nebudu jen tak sedět, a že začnu konečně něco dělat. Vstup do terénu byl pro mě ale poměrně velký šok. Nemyslím tím vstup do rodiny, ale vstup do lokality. Vůbec jsem nedokázala ze začátku pochopit, jak v tom domě může někdo žít. Postupem času si na to ale člověk zvykne a už mu to nepřijde. Doučování mě začalo bavit, i když jsem z toho měla ze začátku obavy, protože jsem nikdy předtím nepracovala s dětmi. Naučila jsem se vlastně jednat i s rodiči dětí. Poznala jsem i jiné prostředí a jinou kulturu, než na jakou jsem byla dosud zvyklá. Dopuručila bych to ostatním asi proto, že je něco jiného o práci v terénu pouze slyšet a mluvit, a něco jiného je tam skutečně jít, setkat se s lidmi, kteří zde žijí, a pracovat s nimi.
Eva H, studentka sociální a kulturní antropologie na ZČU
V tomto akademickém roce jsem absolvovala společně s ostatními dobrovolníky program společnosti Tady a Teď- doučování dítěte ze sociálně vyloučené lokality.

Pohled každého dobrovolníka se bude lišit v souvislosti s daným dítětem a rodinou, ve které působil. Já bych Vám ráda sdělila, co přineslo a vzalo doučování mně.

Na začátku akademického roku jsem si vybrala devítiletou romskou slečnu chodící do třetí třídy… a začala se hned obávat seznámení s ní a hlavně s její rodinou.

To víte, s Romy se člověk setkává nejčastěji neosobně někde na ulici, a pokud se setká osobně, není to pro většinu lidí nic příjemného. Navíc mezi lidmi kolují různé historky… Vyplynulo mi z toho, že Romům je lepší se vyhnout. Tak proč jim dobrovolně „lézt do bytu“?

Upřímně řečeno mým prvopočátečním popudem byla zvědavost. Zda jsou opravdu takoví, jak se povídá, popřípadě zda jsou mezi nimi výjimky, jak bydlí a co mají za zvyklosti. V podstatě jsem o jejich způsobu života nic nevěděla.

Když nadešel den D, aneb seznámení s dítětem a jeho rodinou, byla jsem nervózní. Vděčně jsem přivítala doprovod koordinátorky a její uvedení do rodiny. Maminka se usmívala, mladá slečna mě zvědavě „okukovala“, bylo mi ukázáno její vysvědčení z minulého roku, vyloženy její problémy ve studiu a domluvily jsme si první termín doučování… Odcházela jsem s dobrým pocitem, že to bude fajn a že jsem měla obavy zbytečně.

Po celou dobu doučování jsem neměla s rodinou ani doučovanou sebemenší problém. Doučování se neuskutečnilo ze strany rodiny pouze jednou, a to pro nemoc doučované. Janička se velmi rychle naučila připravovat na doučování a sdělovala mi otevřeně, co ve škole z probírané látky nechápe.

Také jsme společně začaly navštěvovat dětské oddělení v městské knihovně. Janička na tom byla se čtením prachbídně. Sama si nikdy doma nečetla, natož někomu nahlas předčítat. Proto jsem ji vzala jednou s sebou do knihovny, abych poukázala na to, o co přichází.

Nadšeně si prohlížela knížky a po krátké zkoušce čtení přímo v knihovně jsme si jeden exemplář odnesly na doučování. Knížku jsme četly částečně při společných chvílích, částečně měla čtení za „domácí úkol“. Jen podotýkám, že první kniha nebyla zároveň poslední.

Pokud bych měla zveřejnit negativa vlastního doučování, jednalo by se o velmi krátký výčet:

občasný pocit marnosti,
čas zabraný doučováním a přípravou na doučování bych mohla trávit jiným způsobem, jinde a s někým jiným.

Pocit marnosti jsem zažívala osobně u Janičky dík její špatné krátkodobé paměti. Opakujte každý týden malou násobilku a vyjmenovaná slova… nebo spíš učte jí tyto jevy každé doučování. Na to si ale člověk brzy zvykne a vyzdvihuje to, co si všechno dokázala osvojit.

A co se týče času stráveného doučováním, neskrývá se pod jeho dotací mnoho. I s přípravou a vyplňováním výkazu zabere každý týden doučování maximálně dvě hodiny, tudíž se s přimhouřeným okem dá považovat za dvouhodinový seminář na fakultě.

Navíc se jedná o praxi, po které my studenti tolik prahneme a které se nám dle našeho úsudku příliš nedostává. Doučovat nebo přímo učit ve škole – všechno jsou to zkušenosti, které jednou využijeme, ať už jako budoucí pedagogové, či budoucí rodičové.

Martina B., praktikantka - studentka speciální pedagogiky
Když se zamyslím nad tím, co mi tato praxe dala a vzala dojdu k závěru, že nevzala určitě nic. Pár hodiny času týdně je naprosto zanedbatelné ve srovnání s tím, jak moc můžeme dětem z těchto rodin pomoci. Abychom jim ale mohli takto pomáhat je bezpodmínečně nutná oboustranná spolupráce!

Já jsem se bohužel setkala spíše s nezájmem než zájmem o doučování. Myslím si, že z největší pravděpodobností proto, že doučovaná holčička byla v první třídě a o učení ještě asi ani nemohla mít vybudovaný zájem.

Velikou roli v tom hrají i rodiče! Je potřeba, aby i oni dítě správně motivovali a připravovali k doučování vhodné podmínky. Když ale bohužel trvá nezájem rodičů a dítě samo není schopné dohlédnout na to, co má mít připravené a jak má pracovat je práce doučovatele naprosto zbytečná.

Práce se sedmiletou Alenkou mi pomohla lépe si představit život v sociálně vyloučené lokalitě a možnost uvědomit si, jak těžké může být dobře se učit.

Je to jistě nenahraditelná praxe, ale obávám se, že v mém případě byla práce v rodině zbytečná, neboť rodiče ani Alenka nebyli schopni spolupracovat 🙁

Ale vřele doporučuji všem, běžte si to vyzkoušet! 🙂

Petra M., praktikantka - studentka speciální pedagogiky

Dobrovolníci o mentoringu

Studuju sociální a kulturní antropologii a mentoring jsem si vybrala kvůli tomu, že jsem chtěla vědět, jak vypadá teorie v praxi. A navíc jsem byla ráda, že tím i někomu mohu pomoci. Projekt mentoringu se mi zdál mnohem více kontaktní než doučování. Objevuje se zde něco nového. Mentor má možnost dostat se ke svému klientovi mnohem blíže a navázat skutečně přátelský vztah. Nepůsobí předně jako autorita. Tahle práce mi rozhodně rozšiřuje obzory a umožňuje si udělat si obrázek o našem i jiném životě. Spousty věcí si pak člověk začne víc vážit. A možná si na něco utvrdí, nebo snad i vyvrátí své názory. Zkušenosti z mentoringu mohou být hodně individuální, ale mně přinesl zatím jen to dobré. Rozhodně se ale musí počítat s větší časovou vytížeností a dávkou trpělivosti.
Michaela R., studentka sociální a kulturní antropologie
Mentoring je zkušenost, je o poznávání společnosti, kultury i sebe samých. Je o nalézání možností a hranic, je o síle i bezmocnosti, je o vztazích. Je to neustálé se učení.

K mentoringu jsem se dostala dá se říct náhodou a myslím, že by bylo fajn se informovat dopředu, co tento program obnáší, čeho se týká, aby si člověk mohl rozmyslet, zda je tato dobrovolnická práce ta, které se hodlá věnovat delší dobu(což vlastně píšu proto, že jsem neměla tušení do čeho lezu 🙂 hm). Mám návrh, myslím, že někdy je fajn si osobně popovídat s člověkem, který se danému programu věnuje, a i když jsem mentor začátečník, jsem k dispozici.

Lucie R., studentka sociální a kulturní antropologie