Ghetto tlačí člověka níž a níž

Název: Ghetto tlačí člověka níž a níž
Autor: Jitka Šrámková
Zdroj: MF Dnes, Karlovarský kraj
Datum vydání: 04.04.2009
Strana: 5

GHETTA V PLZNI

Drtivou většinu jejich obyvatel tvoří Romové. Tato místa, plná lidí bez větších vyhlídek na lepší budoucnost, jsou jedním z ohnisek kriminality. Mnozí lidé z ghett získávají peníze na obživu, drogy či hazard především krádežemi a prostitucí.

Plzeň – Vředy města, z nichž vyrůstají mimo jiné problémy s kriminalitou či drogovou závislostí. Řeč je o plzeňských ghettech, či jak se také říká úřední mluvou: o sociálně vyloučených oblastech. Obývají je v drtivé většině Romové. Děti odsud mají tu nejhorší možnou startovní pozici do života.

Jak se rodí ghetto

Kdy a jak vlastně vznikla v Plzni ghetta? O známém pavlačovémdomu v Jateční ulici, kde žije 150 lidí, z toho 70 procent Romů, se podle odborníků dá hovořit jako o sociálně vyloučené lokalitě až od 90. let minulého století. Tehdy totiž mnoho zdejších obyvatel přišlo v důsledku transformace ekonomiky o práci. Dům plný sociálně slabých lidí byl zárodkem ghetta. „Navíc sem bylo přestěhováno několik romských rodin a do holobytů v sousední Duchcovské ulici byli soustředěni neplatiči nájemného z jiných částí města. Do volných bytů se běžní nájemníci stěhovat nechtěli, tak se tu soustředili ti problémoví.„Romská ghetta jsou dlouhodobý koncepční problém, který vznikl proto, že ty nájemníky sestěhovalo město. Problém Strážnické ulice na Vinicích je velice podobný jako v případě Resslovy ulice či Jateční a dalších, kdy původní obyvatelé velice nelibě nesli, že město kolem nich kumuluje Romy,“ říká plzeňský zastupitel a člen komise pro integraci etnických menšin Miroslav Zábranský.

V ghettu tlačí okolí ke dnu i ty, kteří by se jinak mohli ze špatné sociální situace dostat. Podle mínění Miroslava Zábranského je tedy při stěhování problémových či sociálně slabých rodin lepší jejich rozmístění po celém městě a nikoli soustřeďování na malém prostoru. „S rodinami, které se dostanou do takových problémů, je třeba hned začít pracovat,“ prohlašuje Zábranský.

„Právě práce s rodinou v Plzni chybí,“ myslí si i Šárka Vohlídalová z neziskové organizace Tady a teď, která doučuje romské děti.

„Nízká vzdělanost, ze které pramení malá šance získat zaměstnání, je největším problémem sociálně vyloučených lidí,“ připomíná sociolog Ivan Gabal.

„Plzeň nemá dostatečně zpracovanou koncepci přístupu k sociálně vyloučeným Romům, žijícím v ghettech,“ uznává šéf komise města pro integraci etnických menšin Karel Ženíšek. Větší části práce s touto problematickou menšinou se podle něj ujaly neziskové organizace, na jejichž činnost město částečně přispívá. „Kdyby alespoň tyto organizace, které mají většinou propracované projekty, dostaly od města více peněz, což komise opakovaně kritizuje, byla by situace mnohem lepší,“ zdůrazňuje Karel Ženíšek, podle kterého město mezi tyto organizace rozděluje každý rok 300 tisíc korun.

„Vysloveně romské problematice se město nemůže věnovat, neboť přihlášení se k národnosti je osobní věcí každého občana a takto přihlášených Romů je v Plzni jen kolem 150,“ připomíná radní Marcela Krejsová. Hovoří tedy o problematice sociálně vyloučených osob a konstatuje, že v roce 2008 poskytlo město na řešení této otázky 450 tisíc korun, v letošním roce je plánována stejná suma.

Zkušenost z terénu

Skutečnost, že zmíněné sociálně vyloučené osoby jsou skutečně v drtivé většině Romové, dokládá také průzkum neziskové organizace Ulice. Ta pracuje s drogově závislými lidmi a prostitutkami. V loňském roce její služby, kam patří například bezplatná výměna injekčních stříkaček nebo bezplatné testy na žloutenku v erotických klubech, využilo 420 lidí. Čtyři z pěti klientů byli Romové. „Vůbec nejhorší situace je v ghettu v Resslově ulici,“ konstatuje Martin Parula z organizace Ulice.

Helena Pospíšilová je Romka, která se jako jedna z mála dokázala dostat z ghetta v Resslově ulici do normálního domu. Vychovává sedm dětí. „Vedu je k práci, ale není to k ničemu. Syn pořád práci shání, ale marně. Měl domluvené prodávání v Tescu, ale když přišel a zjistili, že je Romák, tak řekli, že je místo obsazené. Pořád mi říká, mami, já se nudím, já chci do práce. A co mu mám říct?“ zlobí se Helena Pospíšilová. Tvrdí, že by sama ráda šla do práce, aby se odreagovala od dětí. „Ale je tu rasismus, když jsem řekla do telefonu, že se jmenuju Pospíšilová, tak mi práci slíbili, ale když mě viděli, odmítli mě,“ říká. „Kdyby mi nepomohli ze společnosti Tady a teď, nevím, co bych dělala. Doučují mi děti, dojdou se mnou na úřady, to romské rodiny potřebují,“ vysvětluje Helena Pospíšilová. A záhy dodává: „Nemám slitování s těmi, kteří neplatí nájem. Pak se nemůžou divit, že skončí na ulici,“ popisuje Pospíšilová modelovou situaci mnoha Romů.

Na drogy se peníze najdou

Martin Parula má zkušenost s jinou romskou rodinou na okraji společnosti. „Otec a dva synové berou drogy, matka ne, přitom nejmladšímu synovi je teprve patnáct let,“ uvádí Parula. V rodině se prý drogy projevují hodně nervózní atmosférou.

„Chovají se navíc hodně hlučně,“ líčí Parula. Kde rodina na drogy bere peníze, to se nemonitoruje.

Podle policistů živí podobné rodiny především prostituce a drobná kriminalita. Nejnevinnější obětí života v ghettu jsou děti. Zatímco ty z většinové populace navštěvují kroužky a sportovní kluby, v prostředí ghetta tomu tak není, protože ani rodiče těchto dětí do kroužků nechodili a nevědí, jak děti zapojit. Přitom v Plzni existují kroužky právě pro děti z takových rodin. Například klub Ponton funguje v základní škole v Podmostní ulici.