Název: Zapírá úkoly, ale nevzdám to s ním
Zdroj: Plzeňský deník
Datum vydání: 4. 5. 2006
Strana: 11
Plzeň – První doučování, na které přišel student Západočeské univerzity Jakub VÁCLAVŮ (na snímku) k 12letému Lukášovi, se nekonalo. Raději spolu vyrazili do města na zmrzlinu. Tak vzniklo jejich kamarádství.
Lukáš je první klient, kterého doučujete?
Ano, první. Chodím k němu od konce září. Nedávno už byl i u mě doma v Chebu i na víkend. Není to tedy jen o doučování, jsme opravdu kámoši. Potřebuje to, protože má ve škole i výchovné problémy.
Proč jste se do doučování ve svém volném čase pustil?
Chtěl jsem odbourat svoje předsudky. Když jsem například šel okolo domu, ve kterém Lukáš bydlí, vždycky jsem tak nějak znejistěl. Sice jsem nepřecházel na druhou stranu, ale působilo to na mě spíše negativně. Povedlo se to, takže jsem rád, že jsem do toho šel. Už mi to prostředí nepřipadá tak jiné.
Je něco, co jste nečekal a co vás překvapilo?
Docela mě šokují náznaky rasismu, které pociťuji, když jdu s Lukášem po ulici. Má snědší pleť a třeba v galerii nás hned viditelně více hlídají. Taky mě překvapily některé postoje mých známých. Někteří z nich mě považují skoro za blázna.
Jak vůbec samotné doučování probíhá?
Úplně na začátku jsem si ofotil Lukášův rozvrh. Zhruba tak dvakrát v týdnu k němu přijdu a zeptám se, co má dělat do školy. Většinou napřed všechno zapře, pak vyndá papíry, děláme úkoly na další den i průběžnou přípravu. Největší práce je s jeho motivací. Je nepozorný, roztěkaný, občas se taky vůbec nedostaví.
Nemáte někdy pocit, že je vaše práce úplně zbytečná, když vidíte, že se mu nechce?
Nemyslím si, že by ta práce byla zbytečná. Občas se spíše ptám sám sebe, proč to dělám zrovna pro něj. To se stává, když na doučování nepřijde, nebo se mu po deseti minutách už nechce pokračovat. Ale rozhodně jsem to s ním ještě nevzdal.