„Já nevim, jestli se na to můžu zeptat..,” začínali opatrně dotazy kluci i holky z našich klubů. “Zeptej se, na co chceš,” opáčila však pokaždé paní Helena a odpovídala na spoustu rozmanitých dotazů, často z těch kategorie “na tělo”.

Holky a kluci z Dámského a Pánského klubu měli možnost debatovat v prostoru kavárny Inkognito. Naše pozvání přijala právě paní Helena. Ta měla často strastiplný život, poslední měsíce a roky ji ale přinášejí naději. A o tu se podělila i s námi v rámci projektu Živá knihovna organizace Amnesty International. Živými knihami jsou lidé, kteří měli v životě často smůlu a dostali se do těžkých situací, nikoli vlastní vinou. Paní Helena však dělá mnohem více. V Praze provází turisty v rámci organizace Pragulic, zapojila se i do činnosti Jídelny Kuchařek bez domova. Na setkání s námi však mluvila o letech a životě, který těmto aktivitám předcházel.

“A proč jste s těma drogama začala?,” zjišťovala jedna z dívek. Helena utekla ze Slovenska kvůli nebezpečnému prostředí v rodině (shodou okolností to bylo ve věku, v němž je nyní většina holek dámského klubu). V Praze chtěla najít lepší budoucnost. “No a pak mě prodali do Teplic,” odpovídala bez skrupulí, a my trochu tajili dech. Úzké (ekonomické) zájmy ostatních zapříčinily, že se mladá dívka v neznámém prostředí stala prostitutkou a brzy nato i drogově závislou ženou, která často neměla střechu nad hlavou. Vymanit se z takového života ji trvalo více než osmnáct let. “A jaké to bylo, když jste byla s někym poprvé?” “No strašný to bylo, několik dnů jsem vůbec nejedla. Ale pak jsem si řekla, že zavřu oči a těch pár minut už vydržim,” odpovídala další otázce.

Smyslem celé diskuse bylo především uvědomit si, že lidé se k prostituci mohou dostat různě, často ne vlastní volbou. Stejně důležité bylo přímé setkání s někým, kdo se i přes všechnu nepřízeň snaží zapojit plnohodnotně zpět do společnosti. Po skončení diskuse jsme se ptali dívek a hochů na jejich dojmy a reakce. Panovalo překvapení nad zjištěním, že i člověk dlouho závislý na drogách se může snažit se závislostí bojovat, a to úspěšně. “Nevěřil jsem, že s tím může někdo přestat,” říkal jednoduše K. a podobně odpovídala i jedna z členek Dámského klubu. S drogově závislými lidmi se přitom většina holek i kluků setkala i v ulicích města.

Holky a kluci si tak mohli uvědomit mnohem širší souvislosti a rozličné příčiny toho, jak se člověk může dostat v životě do obecně špatné situace. Paní Helena se tak prvně podělila o svoje osudy a beseda i dotazy ji příjemně překvapily. Pokud k tomu bude příležitost, určitě to prý zkusí znovu. V závěru jí patřil velký potlesk. Držíme jí palce!

O Projektu Živých knihoven si můžete přečíst více na webu organizace Amnesty International. 

Debata se uskutečnila v rámci projektu Analema, který je hrazen z programu Prevence sociálního vyloučení a komunitní práce Úřadu vlády ČR.